Plavení dříví u potoku Schrollenbach

Jen jedna ukázka plavení dříví na Schwarzenberském plavebním kanálu se koná ve všední den. Je to právě ta na přelomu července a srpna, koná se pravidelně už řadu let ve středu na rakouské části u potoku Schrollenbach. Letos to bylo ve středu 3. srpna.

Někdy kolem jedné odpoledne to vypadalo, že převaha diváků bude z Čech. Ale do plavení zbývaly ještě zhruba dvě hodiny, během té doby se někteří vydali na další cestu podél plavebního kanálu, nevydrželi čekat tak dlouho, proto se poměr česky a německy mluvících průběžně měnil. Vytrvale vydržela čekat česko-americká rodina z Prahy se synem Filipem, ti tu seděli jistě již před jednou.

Děvčata z organizace cestovního ruchu Tourismusverband Böhmerwald otevřela stánek s občerstvením, někoho lákalo schlägelské klášterní pivo, jiného káva a domácí koláče.

Před půl třetí plavební ředitel Hynek Hladík začal povídat o historii i současnosti plavebního kanálu, kterému se původně říkalo Vídeňský či Krumlovsko-vídeňský plavební kanál. Ne, že by propojoval přímo Český Krumlov s Vídní, ale umožňoval plavit palivové dříví z českokrumlovského panství pro naše císařské hlavní město Vídeň. Zajímavostí je, že ze schwarzenberské Šumavy ve „zlatých časech“ plavení, které trvalo téměř jedno století, bylo splaveno do Vídně více než 8 milionů prostorových metrů palivového dřeva. Jen si vyzkoušejte spočítat, jak vysoko by na českobudějovickém náměstí bylo vyskládané takové obrovské množství dřeva!

Plavební ředitel před plavením. Foto Václav Šedivý

V přestávkách povídání o kanálu plavební ředitel zjišťoval, jestli přítomné děti půjdou pomáhat při plavení. Třeba bráchové Martin a Hynek z Tábora měli jasno už od začátku. Půjdou plavit!

Táborští kluci s babičkou a dědouJiní se tvářili nejistě, koukali po mamce či taťkovi, co oni na to. Když ale plavební ředitel dodal, že ti, co budou pomáhat něco za pomoc dostanou, hned nabývali na jistotě a výrazně kývali, že ano.

Nadešel čas na plavební rozkaz, již čtvrtý letošní. V plavebním rozkaze stálo, že se má v dostatečném počtu dostavit plavební personál. Teď na jednom břehu stáli plavci ve starobylých pracovních oděvech, někteří měli na nohou dřeváky, Franz měl za pasem měchuřinu, v té si nosí tabák, druhý břeh byl plný, jistě tam bylo pěkných pár set lidí. Že by to byli plavci? Pro tolik lidí nemáme plavecké nářadí. „V celé Evropské unii je zakázaná dětská práce, u nás u plavebního kanálu je dětská práce žádoucí!“, prohlásil plavební ředitel, Pak představil plavce a pozval děti, aby šly pomáhat. Spočítali jsme je, bylo jich 27 – přijeli z Čech – z Prahy i z Budějovic, z Vídně, ze Štýrska i Horních Rakous, ale také z Německa.

„Budete vhazovat dříví, však Franz ván ukáže, jak na to. A házet musíte dřevo tak, aby to pěkně stříkalo, jen ať jsou lidi okolo pěkně zmáchaní, nebudou se muset večer sprchovat!“ A plavení začalo!

Vhazování začalo

Po plavení proběhlo předání diplomů plaveckých učňů všem dětem, které plavily. A navíc dostali všichni určení noví plavečtí učni učebnici plaveckého učně a placku plaveckého učně. Plavení skončilo!

Plavečtí učňové Hynek a Martin z Tábora s plavebním ředitelem. Foto Václav Šedivý

Plavební ředitel najednou měl čas, aby si dal třeba kávu a ten koláč s rybízem a zapečeným vaječným sněhem, na ten měl chuť, jenže už nic nezbylo. Zase se přiblížila doba, kdy plavectví – plavení dříví na potocích a řekách, na plavebních kanálech, nesvázaného, jako tady na plavebním kanálu, nebo svázaného ve vorech, bude snad zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Rozhodnutí přijde v prosinci.