VZPOMÍNÁNÍ NA JOSEPHA ROSENAUERA U ROSENAUEROVA POMNÍKŮ NEDALEKO BAVORSKÝCH HRANIC, 07.09.2019

Při odjezdu z domova se nad Prachaticemi válely nízko ležící mraky. Mžilo. Vydrželo to celou cestu přes Volary, České Žleby, Stožec, Nové Údolí k Rosenauerovu pomníku. Občas mžení vystřídal déšť. Bylo mokro a zima, teploměr ukazoval deset stupňů.

Plavební kanál byl bez vody. Z nebe padá voda, ale v kanálu voda není.

Přijde v tomhle počasí vůbec někdo?

„Asi ne!“, říkal jsem si.

Asi o půl jedné přijel vrchní plavec Pavel Štětina. Bylo potřeba zavřít a alespoň trochu zatěsnit stavidla na Světlé vodě, abychom svedli část vody do plavebního kanálu.

K mému překvapení přišel na vzpomínání na Josepha Rosenauera i v tomto počasí někdy po půl druhé, to už jsme měli vodu v kanálu, manželský pár ze Sušice.

Samozřejmě znají Vchynicko-tetovský plavební kanál, ale u Schwarzenberského plavebního kanálu ještě nebyli.

„Budete plavit, když jsme jen dva?“, zazněl dotaz.

„Samozřejmě, třeba pro jednoho!“

A po chvilce nás přišla pětičlenná skupinka, samí Češi.

Když jsem začal připomínat život a dílo Josefa Rosenauera, bylo to chvilinku před druhou, kde se vzala, od hranic přicházela po lesní cestě snad třicetičlenná skupina Rakušanů a Němců. Dorazili přesně ve dvě.

Přišel čas na položení kytice růží s modrou a bílou stuhou, tedy ve schwarzenberských barvách u pomníku Josephu Rosenauerovi, staviteli nejen Schwarzenberského a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, Rosenauerův podpis lze najít i na rakouské straně Novohradských hor v povodí řeky Aist v okresu Freistadt, odkud přijela větší část rakouské skupiny.

Zanedlouho začalo vhazování dřeva.

Pečlivě na to dohlížel vrchní plavec Pavel Štětina, občas některou štěpinu usměrnil.

Plavení je díky nedostatku vody značně omezené, po několika desítkách metrů již plavci, ve které se diváci z Čech, Rakouska i z Německa proměnili, vykonávali tu nejtěžší práci – vytahovali štěpiny z vody.

V době, kdy se ještě plavilo šumavské palivové dřevo pro císařské hlavní město Vídeň, v ústí řeky Grosse Mühl do Dunaje bylo k vytahování dřeva z vody a k jeho přípravě na další dopravu na lodích bylo potřeba 300 až 350 dělníků. V okolí takové množství volného personálu nebylo, proto chodily celé skupiny plavců z Prácheňského kraje v Čechách, byli to mladí muži a mladé ženy, kteří dřeli od časného rána do sedmi hodin večer. Po těžké práci nepadli Češi na lože, ale vytáhli z domova přinesené housle, citery a v Čechách tehdy ještě obvyklé dudy, večer se vyprávělo, hrálo, zpívalo, ba dokonce tancovalo, přestože tanec nebyl tím nejlepším způsobem k odpočinutí unavených údů. Ale ráno v pět už, bez ohledu na dlouhý večer a krátkou noc, stáli opět u vykládacích kanálů, nebyly na nich vidět stopy únavy.

Před dvaceti lety zmínky o Češích u ústí řeky Grosse Mühl do Dunaje využili členové folklorního souboru Libín-S Prachatice a vytvořili hranice překračující projekt Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu, který v sobě zahrnuje vyprávění, folklor, plavení dříví. Na úplný závěr akce u Rosenauerova pomníku proběhl malý ceremoniál.

Tři roky přednáší Hynek Hladík na Univerzitě třetího věku při Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity o Schwarzenberském plavebním kanálu a o plavení dřeva na české, rakouské a bavorské straně Šumavy. Absolventům se rozhodl udělovat titul diplomovaný plavec. Ne všichni absolventi měli možnost zúčastnit se poslední exkurze, při které byly předány diplomy. Mezi nepřítomnými byla i paní Lenka Kalousková. Diplom jí tu Hynek Hladík předal. Lenka musela pokleknout před plavebním ředitelem, který jí pak loveckým tesákem poklepal na ramena se slovy: „Lenko, určuji diplomovaným plavcem!“, a předal jí diplom.

Po potřebném fotografování jsem se vydal od plavebního kanálu k Novému Üdolí.

    

U kříže na okraji Nového Údolí se právě připravovala poutní mše svatá. Právě od Mariánské kaple U železné opony přicházel P. Karel Falář. Po krátkých přípravách začala česko-německá mše svatá, která pro mne byla vyvrcholením dne.