Program dne byl poněkud jiný než ten včerejší.

Krátce po snídani jsme se přesunuli jen malý kousek od Ignalinty. Jeli jsme do pekárny, kde pečou tradiční litevské pečivo šakotis, které patří do podobné rodiny jako je u nás známý trdelník. Peče se na otevřeném ohni. Paní, která před našima očima šakotice pekla, vyprávěla o tom, kde všude se šakotis peče, od Litvy, přes Německo až po Japonsko, jen všude má nejspíš nějaký ten místní název. Na filmu jsme viděli, že v Německu pečou šakotice která vypadá úplně stejně jako český trdelník. Na asi 50 cm dlouhý šakotis je prý potřeba asi 25 vajec, mouka, cukr, kysaná smetana. Pak si skoro každý mohl vyzkoušet, jak se odkapávající těsto nanáší na otáčející se kužel. Před pečením i po dopečení jsme mohli dva druhy šakotise ochutnat. Předem upečený šakotis bylo možné si koupit jako suvenýr z Litvy. A před odchodem z pekárny jsme námi upečený šakotis dostali.

Přejezd zpět do Ignaliny netrval dlouho, autobus zastavil nedaleko od okresní knihovny, kterou jsme si v doprovodu paní ředitelky prohlédli. Nezůstalo jen u prohlížení, zaměstnanci knihovny přivedl své hosty ke hře. Každý z nás se připojil přes mobilní telefon k počítači knihovny, posléze přišel test o České republice, pro část z nás bohužel, v angličtině. Soutěžilo se, kdo odpoví nejrychleji, ale hlavně dobře. Samozřejmě, že neangličtináři byli znevýhodněni. Nejlépe se umístila Martina. I další bod návštěvy byl tvořivý, o tom hovoří ale fotografie.

Nedaleko od knihovny je gymnázium, tam jsme byli ohlášeni potom. Původně se počítalo, že půjdeme pěšky, déšť to pozměnil. Do školy se těšila především paní učitelka Helča – naše houslistka. Ale zajímavá návštěva to byla pro všechny. Jen tak mimochodem, litevské děti z prvního stupně mají prázdniny od poloviny června, druhý stupeň pak o týden později. Do školy se vrátí žáci a studenti (i vysokých škol) opět počátkem září.

Při příjezdu na oběd jsme zjistili, že už máme basu, takže zkoušky mohou začít.

Ve dvě odpoledne jsme se vydali na další výlet, čekala nás asi třicet kilometrů dlouhá cesta do Mielagénai a do Paliesius.

Když náš autobus zastavil před klasicisním kostelem v Mielagénai rozezněly se na vedlejší zvonici zvony, po vstupu do kostela Sv. Jana Křtitele pak z kůru varhany a zpěv. Místní farář nás potom přivítal v kostele, pak vyprávěl o historii kostela. Při našem odchodu z kostela zněly opět zvony.

Paliesius od Mielagénai není daleko, však také nezvykle velký kostel nechal v osmnáctém století postavit bohatý majitel paliesiouského statku. Statek byl naším dalším cílem. Je obdivuhodné, co nový majitel statku udělal z budov vážně poškozených či zcela zničených sovětským kolchozem.

Před večeři se konala první zkouška, občas přerušená přeháňkou.