Do italského Codissago se ve čtvrtek 30.08.2018 vydala dvoučlenná delegace Libín-S Prachatice a plavců ze Schwarzenberského plavebního kanálu – předseda Libín-S Prachatice a plavební ředitel Hynek Hladík a vrchní plavec Jiří Borovka. V odpoledních hodinách přijeli do Codissago, kde se Etnografickém muzeu plavců na řece Piava poprvé setkali s přáteli z řady evropských zemí – členy Mezinárodní asociace plavců IATR. Večer se v sousedním stanu sešlo zhruba 150 účastníků při první večeři.

V pátek 31.08.2018 dopoledne se ve veletržním areálu v Longarone konala valná hromada Mezinárodní asociace plavců IATR. Jednání se mohli zúčastnit dva členové jednoho spolku, každý spolek (který má uhrazené členské příspěvky) měl jeden hlas. Aby mohly spolky splnit i na poslední chvíli splnit svoje povinnosti, bylo možné uhradit do zahájení jednání, byl k dispozici pokladník Asociace Johann Kuhn, který pak oprávněným spolkům vydával volební lístky.

Na programu byly tyto body:

– zahájení, stanovení kvóra, volba zapisovatele

– odsouhlasení protokolu z minulé valné hromady

– zpráva prezidenta o činnosti Mezinárodní asociace plavců IATR

– zpráva pokladníka – kniha o plavectví – prohlášení plavecké vesnice, města

– organizace příštího setkání plavců

– volba nového výboru

– kalendář roku 2019

– závěr.

Zasedání valné hromady řídil prezident Mezinárodní asociace plavců a vorařů Miguel Gordó Pérez z plaveckého spolku ASSOCIACIÓ CULTURAL DELS RAIERS DE LA NOGUERA PALLARESA v Katalánsku. Když přeskočíme první body, dostaneme se ke zprávě pokladníka Johanna Kuhna (Johann Kuhn). Asociace má v současnosti dva účty, jeden je vedený v sídle Asociace v La Pobla de Segur, druhý v Rakousku ve Spital / Drau.

Dobrou zprávou je, že včera na zasedání výboru bylo dohodnuto, že podpisové právo k oběma účtům bude mít pouze pokladník Asociace. Johann Kuhn informoval, že čtyři španělské soubory neplatí více než 3 roky členské příspěvky. Navrhl proto, aby tyto spolky byly vyloučeny z Asociace.

Po dlouhé diskuzi přednesl revizor Asociace Hynek Hladík z Libín-S Prachatice svoji zprávu o provedené kontrole hospodaření. Doporučil schválit zprávu o hospodaření za podmínky, že budou doloženy výpisy z účtu v Katalánsku.

V dalším jednání byly přehozeny body programu, došlo k volbě nového prezidenta a výboru. Hynek Hladík hned v úvodu navrhl za nového prezidenta Jaroslava Camplíka ze Svazu vltavanských spolků Vltavan Čechy. Dosavadní prezident Miguel Gordó Pérez předpokládal, že bude svoji funkci vykonávat i nadále, takže byli dva kandidáti.

Za Jaroslava Camplíka se postavili delegáti německých, slovinských, francouzských spolků a Rakušané, Miguela Gordó Péreze se podpořili zástupci španělských i katalánských spolků a Italové. Miguel Gordó Pérez se posléze rozhodl, že odstoupí od kandidatury na prezidenta.

Ve veřejné volbě byl s převahou zvolen Jaroslav Camplík. Dalšími členy výboru byli zvoleni: – generální tajemník – Jiří Malý, Česká republika – 1. viceprezident – Bernd Kramer, Německo – 2. viceprezident – Miguel Gordó Pérez, Španělsko (Katalánsko) – pokladník – Johann Kuhn, Rakousko – člen – Zlatko Jesenik )Jesenik Zlatko) – člen – Andrea Losso (Andrea Losso) Revizory Asociace se stali: – Hynek Hladík (Česká republika) – Philipp Brocher (Francie) Příští setkání plavců a vorařů uspořádá ve dnech 15.-18.08.2019 plavecký spolek Oberdrauer Flösser z údolí horního toku Drávy v Korutanech (Rakousko).

Na programu setkání bude:

– 15.08.2019: registrace, společná večeře, přivítání členů plaveckých spolků, předání dárků, zábava a hudba

– 16.08.2019: valná hromada Mezinárodní asociace plavců a vorařů, plavba vorů z Oberdrauburg, mezipřistání v Dollach/Drau, oběd, plavba vorů do Berg im Drautal, večeře a plavecká slavnost u Drávy

– 17.08.2019: odplutí vorů z Berg im Drautal, mezipřistání v Radlach, oběd, další plavba do Sachsenburg, večeře a plavecká slavnost u Drávy

– 18.08.2019: plavecká mše v historické obci Sachsenburg, průvod k vorařskému placu s krojovanou kapelou Hasslacher, odplutí vorů do Spital an der Drau. Plavecká slavnost s obědem a s předáním vlajky Mezinárodní asociace plavců a vorařů finským plavcům ze spolku Suomen Uittoperimmeydistys.

Při každé z etap může plout na vorech maximálně 60 osob (při šesti etapách může plout na vorech celkem 240 osob, tedy všichni účastníci setkání). Po každé z etap se bude slavit s hudbou, tancem a kulinářskými specialitami z regionu.

Setkání se zúčastní zástupci plaveckých spolků z 11 zemí ve svých krojích, hovořících různými jazyky. Bude to významná akce Horních Korutan. Starosta obce Sachsenburg a předseda spolku Oberdrauer Flösser Wilfried Pichler přislíbil, že v případě účasti folklorního souboru Libín-S Prachatice bude možnost jeho vystoupení.

2. den 31.08.2018 odpoledne a večer. Odpoledne se noví členové výboru spolu s jednou ze skupin účastníků mezinárodního setkání plavců IATR vydali nejprve na návštěvu monumentálního hřbitova obětí Vajontu.

Co se stalo v minulosti, aby vznikl takový hřbitov?

Při cestě Codissagem jsme si všimli úzkého údolí na protilehlém břehu řeky Piava i obrovské betonové hráze za ní.

A právě pohledem na údolí na levém břehu Piavy jednak na fotografii, ale také na obrázku francouzského plavce od řeky Loue a výborného kreslíře a malíře Christana Lafaye (Christian Lafay) začínám moje album věnované odpoledni 31.08.2018.

Vajont (italsky Diga del Vajont) je přehrada vybudovaná na řece Vajont, která byla v době svého dokončení jednou z nejvyšších hrází na světě. Leží asi 100 km severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961.

Dva roky po dokončení stavby 9. října 1963 večer se do nádrže zřítila část hory (více než 200 miliónů m³ horniny). To způsobilo, že 30-50 miliónů m³ vody na sebe vzalo podobu více než 200 m vysoké vlny, která se převalila přes hráz a zcela zničila městečko Longarone a několik dalších vesnic (těžce poškozeny však byly i vesnice nízko nad přehradou).

Projektu na stavbu přehradní hráze v údolí řeky Vajont se ujala firma SADE (Società Adriatica di Elettricità), která byla koncem 19. a v první polovině 20. století aktivní na trhu s elektrickou energií na severovýchodě Itálie.

Cílem projektu bylo zadržení velké vodní rezervy v alpském předhůří k zajištění dostatečné výroby elektrické energie pro města Benátky, Milano, Torino a Modena v době sucha, jelikož řeka Piave se svými přítoky trpí během zimních a letních měsíců (tedy dvakrát do roka) nedostatkem vody. Soutěsky říčky Vajont, která pramení v Karnských Alpách, protéká kolem hory Monte Toc a ústí do řeky Piave, se jevily jako vhodné právě k tomuto účelu.

Podél říčního toku našli geolog Giorgio Dal Piaz a stavební inženýr Carlo Semenza u vesnic Erto a Casso zdánlivě vhodnou lokalitu pro stavbu tehdy nejvyšší klenuté hráze.

Hráz držela světové prvenství nejvyšší hráze až do stavby přehrady Grande Dixence ve švýcarském kantonu Valais v roce 1965. Projekt Původní projekt počítal s klenutou betonovou hrází vysokou 202 m a objemem nádrže 58,2 mil. m³.

Plány ale byly později modifikovány tak, že hráz bude navýšena na celkových 261,60 m a objem nádrže téměř ztrojnásoben na 168,715 mil. m³. Množství zadržené vody tak mělo být mnohem větší, než u všech ostatních projektů v údolí Piave. Projektu v této podobě bylo uděleno povolení příslušného ministerstva dne 17. července 1957.

Před katastrofou

Roku 1929 dělali Dal Piaz a Semenza první pochůzky v údolí. K prvním projekčním pracím došlo kolem roku 1940, přičemž záměr byl předložen příslušným úřadům roku 1943 pod názvem „Grande Vajont“. Projekt prošel bez velkých překážek, jelikož většina členů komise byla ve válce, a tak nemohla být přítomna hlasování. Ke schválení došlo i přesto, že nebyl přítomen minimální předepsaný počet členů. Výsledek tohoto hlasování v budoucnu nebyl nikdy zpochybněn.

Po 2. světové válce začal projekt pod silným tlakem firmy SADE nabývat formu a konečně byl představen příslušným místům Genio Civile.

V roce 1949 byly provedeny důkladné geologické průzkumy. Současně došlo k protestům ze strany dotčených vesnic Erto a Casso, kde mělo dojít k zaplavení značného počtu domů a zemědělské půdy.

Navzdory silným protestům a pochybnostem příslušných kontrolních úřadů došlo v polovině 50. let 20. století k prvním vyvlastňování a přípravné práce ke zřízení velkého staveniště byly hnány vpřed.

Stavební práce byly zahájeny v roce 1956 bez souhlasu příslušného ministerstva. Stavební práce Během stavebních prací byl projekt upravován, poněvadž došlo k neočekávaným drobným sesuvům skalního masívu na stěnách, do kterých měla být hráz vsazena. Z tohoto důvodu byla do masívu vtlačována cementová injektáž.

Po zahájení prací došlo k malému zemětřesení, takže SADE byla přinucena k zadání dalších geologických průzkumů, které odhalily na Monte Toc pozůstatky prastarého skalního sesuvu z doby paleolitu, které hrozily na úpatí bývalého sesuvu novým sesuvem do vodní nádrže v průběhu jejího napouštění. Tento nález SADE příslušným kontrolním úřadům nikdy nepředložila.

Stavební práce postupovaly a 2. února 1960 došlo k prvnímu částečnému napouštění nádrže na kótu 600 m n. m., později v tomto roce pak na 650 m n. m.

Dne 4. listopadu 1960 došlo k prvnímu sesuvu – 700.000 m³ skalního masívu se zřítilo do nádrže aniž způsobilo markantní škodu. Po tomto prvním sesuvu byla pověřena fakulta hydrauliky a vodních staveb Vysoké školy technické v Padově sestavením simulace katastrofy v údolí Vajont. Na modelu byly pomocí písku simulovány následky sesuvu o objemu 40 mil. m³ zemní hmoty. Po této simulaci, která se v následujících letech ukázala jako neodpovídající skutečnosti, se dospělo k závěru, že hladinu nádrže po kótu 700 m n. m. lze považovat za bezpečnou a bez rizika vzniku jakýchkoliv škod.

Simulace, které byly prováděny po katastrofě a vycházely ze skutečného objemu sesuvu za pomoci mezi sebou spojených betonových panelů, vedly k výsledkům s realitou srovnatelným. Tyto studie musely však být zadány v zahraničí, poněvadž žádná vysoká škola v Itálii nechtěla zpochybnit závěry první simulace a kompromitovat Vysokou školu v Padově.

V letech 1961 až 1963 byla nádrž několikrát naplněna a vypuštěna, aby se snížilo riziko sesuvu okolního terénu.

Dne 4. září 1963 nastoupala hladina dokonce na kótu 710 m n. m.. Obyvatelé údolí si začali stěžovat na stále častější zemětřesení způsobené pohybem půdy a hlasité zvuky vycházející z kopce Monte Toc.

Protest obyvatel

Již v době, kdy se firma SADE objevila u kopce Monte Toc, se obyvatelé údolí pokoušeli uplatnit svá vlastnická práva tím, že se bránili proti vyvlastňování a poukazovali na chyby v projektu. Byly sestaveny dvě komise, a to Comitato per la difesa del Comune di Erto a Consorzio Civile per la rinascita della Val Ertana, ale k jejich připomínkám nebylo ze strany úřadů přihlédnuto. Tina Merlin, novinářka komunistických novin L’Unità publikovala více článků na toto téma, přičemž byla stíhaná pro pomluvu a rušení veřejného pořádku. Před soudem byla ale obžaloby zproštěna.

Katastrofa

Dne 9. října 1963 ve 22:39 došlo ke katastrofálnímu sesuvu v délce 3 km, když 270 miliónů m³ skalnaté půdy (skoro dvojnásobek objemu nádrže) ze stěny kopce Monte Toc se rychlostí kolem 30 m/s (110 km/h) sesulo do nádrže, přičemž ji z velké části zaplnilo. V této chvíli bylo v nádrži 115 miliónů m³ vody. Voda vytlačená z nádrže vytvořila mohutnou vlnu, která minula vesnice Erto a Casso na protějším břehu jen o několik metrů. Casso však bylo i tak těžce poničeno smrští směsi kamení a vody, která se pohybovala mimo celistvou vlnu. Dále se šířila proti proudu, kde zničila několik drobných vsí. Přibližně 25 miliónů m³ vody (přibližně jedna šestina objemu nádrže) se převalilo přes hráz, kde dorazilo do městečka Longarone ležícího pod hrází na konci soutěsky. Longarone bylo včetně několika dalších vesnic kompletně zničeno. Asi dva tisíce obyvatel přišly o život hned (oficiální zdroje mluví o 1917 obětech, jiné o vyšším počtu, přesný počet nebyl nikdy zjištěn). Jen několik málo osob (převážně dětí) se podařilo zachránit. Samotná hráz zůstala nepoškozená. Soutěska těsně za hrází však byla zcela zasypaná až do výšky 400 m.

Po katastrofě

Na místech původního Longarone vyrostlo Nové Longarone, byl postaven i nový kostel z betonu připomínající svým tvarem betonovou hráz přehrady i obrovskou masu vody řítící se do údolí. Ponejprv navštívíme monumentální hřbitov 1917 obětí katastrofy. Z toho počtu mohlo být identifikováno pouze zhruba 700. Oběti byly sváženy povozy, na vozících na trakařích na plošinu, na kterou již řádící voda nedosáhla. Těla většiny obětí byla zohavena masou vody, bahna a kamení tak, že nebylo možné určit, zda se jedná o muže či ženu.

Projděme si hřbitov a památník, podívejte se jak městečko dopadlo. Na závěr ještě několik skupinových fotografií ze chvil, kdy účastníci mezinárodního setkání plavců a vorařů drželi minutu ticha na paměť obětí. Autobus se členy výboru i dalšími účastníky se přesunul k pamětnímu longaronskému kostelu v Novém Longarone. Kostel je dílem architekta Giovanni Michelussi.

Pak byla chvilka volna, já ji věnoval italské zmrzlině v nedaleké gelaterii a napsání pohledů vnoučátkům.

Večer s výbornou večeří byl v průmyslové zóně v restauraci La Vella. A té jsme využili nejen k jídlu, ale také ke spoustě povídání a setkávání. Kde a kdy se povede, abyste si mohli popovídat s přáteli ze Španělska (i Katalánska), Francie, Itálie, Německa, Rakouska, Slovinska, Polska, ba i z Čech, snad jsem nějakou zemi nezapomněl.