ZAHÁJENÍ 25. NOVODOBÉ PLAVEBNÍ SEZÓNY NA SCHWARZENBERSKÉM PLAVEBNÍM KANÁLU NA JELENÍCH VRŠÍCH V SOBOTU 14.05.2022

V sobotu 14. května 2022 bude zahájena 25. novodobá plavební sezóna na Jeleních Vrších. Folklorní soubor Libín-S Prachatice připomene tradici těžké práce českých dělníků v ústí řeky Große Mühl i večerů s českou písničkou a tancem při setkání s folklorem. Samozřejmostí je i první letošní ukázka plavení dříví na Schwarzenberském plavebním kanálu.

Program prvního dne 25. novodobé plavební sezóny bude následující:

13:00 zahájení setkání s folklorem s úvodním vystoupením souboru Libín-S Prachatice. Novou plavební sezóny požehná P. Karel Falář, administrátor římsko-katolické farnosti Volary. Zástupce obce Nová Pec by měl předat představiteli rakouské kulturní iniciativy Sunnseitn Gotthardu Wagnerovi roční nájemné za skulpturu Davida Svobody Strážce, která stojí v místě odbočení Želnavského kanálu z plavebního kanálu. Na pódiu pak vystoupí hudební skupina Wiadawö vedená Gotthardem Wagnerem. Je velmi pravděpodobné, že se v improvizaci přidá i některý z muzikantů Libín-S. Rakušany potom až do setkání s plavením dřeva opět vystřídá Libín-S Prachatice.

14:30 začne ukázka plavení dříví, které vedle sochy plavce Hynka uvede plavební ředitel Hynek Hladík.

Po plavení budou do řad plaveckých učňů přijati v malém ceremoniálu všichni malí pomocníci při plavení dřeva. Po poklepání loveckým tesákem na ramena budou určeni plaveckými učni, což bude stvrzeno diplomem plaveckého učně a dostanou noví učni také učebnici plaveckého učně.

Zhruba v 15:00 na pódium nastoupí opět Libín-S Prachatice, který bude provádět odpolednem až do závěru slavnosti otevření 25. novodobé plavební sezóny v 16:00 hod.

Stavba plavebního kanálu, kterému se tehdy říkalo Vídeňský, dnes jej známe pod jménem Schwarzenberský, začala 4. května 1789. Na Jelení Vrchy dospěl plavební kanál o čtyři roky později – v roce 1793. Aby kanál dospěl až k bavorským hranicím, bylo třeba zhruba 30 let počkat. Zlatá doba plavebního kanálu trvala zhruba 100 let – od roku 1793 do roku 1891. Za tu dobu bylo pro císařské hlavní město Vídeň splaveno téměř 8 milionů prostorových metrů palivového dřeva.

Dřevo určené pro Vídeň se plavilo nejprve po svahovém kanálu s průměrným spádem 2 až 2,5 promile, tedy 2 až 2,5 milimetry na metr, 2 až 2,5 metry na kilometr, potom spáditým úsekem pod rakouskou osadou Morau až k řece Große Mühl, po ní k Dunaji osadě Untermühl. Na vytahování dřeva z vykládacích kanálů, uložení do hrání, aby před další dopravou proschlo a k nakládání lodí bylo třeba 300 až 350 plavců. V okolí v Horních Rakousích nebylo dost volného personálu, proto přicházely celé skupiny mladých mužů a žen z jihu Čech – z Prácheňského kraje, tedy z Hořovicka, Strakonicka, Písecka a Prachaticka. Pracovali velmi tvrdě od pěti ráno do sedmi večer jen s hodinovou pauzou na oběd. Češi večer vytáhli ze svých zavazadel, která si přinesli z domova housle, citery a v Čechách tehdy ještě obvyklé dudy, hrálo se, zpívalo, ba se i tancovalo, pan ředitel panství k tomu poznamenal, že tanec není tím nejlepším způsobem k odpočinutí unavených údů, ráno v pět už opět čeští dělníci stali u vykládacích kanálů, u hrání dřeva, při lodění na lodě, nebyla na nich vidět únava, přestože večer byl delší a noc kratší. Takoví byli naši předkové!

V druhé polovině 19. století klesl zájem o palivové dříví, proto v roce 1891 bylo ukončeno plavení pro Vídeň. Od poloviny osmdesátých let 19. století se stavěl Želnavský smyk, ve své době se mu říkalo Spojovací, nebo také Hefenkriegský, původně dlouhý 3,8 km, který propojil Schwarzenberský plavební kanál s Vltavou a roku 1892 železnicí od Českých Budějovic a Kájova, a umožnil tak plavení.

Poslední plavení dřeva přes rozvodí proběhlo v roce 1916, již ne pro Vídeň, plavilo se z oblasti rozvodí pro nedaleké rakouské městečko Haslach.

Po dokončení Želnavského smyku hlavní proud dřeva směřoval od bavorských hranic k Želnavskému smyku, po něm na želnavské překladiště dřeva. Do roku 1921 se plavilo ještě palivové dřevo do Huťského dřeva.

V devadesátých letech 19. století byl Schwarzenberský plavební kanál k odbočení Želnavského smyku přestavěn na plavení dřeva dlouhého až 19 metrů, pouze v krátkém úseku od Novopeckého potoka bylo možné plavit kmeny dlouhé až 23 metrů.

V roce 1935 skončilo plavení do Rakouska i de iure, knížecí správa předala premonstrátskému klášteru Schlägl pozemky a zařízení mezi potoky Pestřice a Ježová, klášter naopak vrátil užívaný pozemek v oblasti Brunnau / Studničná hora mezi Plechým a Hraničníkem. Klášter ve třicátých letech minulého století plavil od Kesselwaldu ke Krumlovské silnici, odkud se pak dřevo vozilo na povozech do Schläglu.

V roce 1947 přešel Schwarzenberský plavební kanál stejně jako hlubocké a krumlovské panství na základě tzv. Lex Schwarzenberg na Zemi českou. K počátku roku 1949 bylo v Československu zrušeno zemské zřízení, byly založeny kraje, které nerespektovaly (a dosud nerespektují) historické zemské hranice, majetek Země české přešel na stát.

Od roku 1953 spravoval Schwarzenberský plavební kanál a související stavby podnik Vojenské lesy a statky. Množství plaveného dříví v období 1953 až 1961 trvale klesalo. Poslední plavební příkaz k provedení jarní plavby dříví byl vydán hlavním inženýrem podniku Vojenské lesy a statky Horní Planá dne 20. března 1961 s tím, že ve dnech 4. až 20. dubna 1961 bude splaveno 1.200 mdříví z lesní správy Plešný a 1.500 m3  z lesní správy Stožec, které nebylo možno svést automobilovými soupravami. V následujících letech bylo ještě dříví plaveno ještě několikrát, ale šlo pouze o plavbu pro potřebu školní výuky budoucích lesníků. Jednalo se pouze o nepatrná množství.

Od 31. října 1963 je plavební kanál veden v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu pod registračním číslem 14743/3-3714 jako „Schwarzenberský plavební vodní kanál“.

Plavební kanál nadále chátral, byl poškozován průjezdem těžké techniky podél kanálu i výstavbou zařízení tzv. železné opony.

Nová doba začala v osmdesátých letech 20. století. V roce 1980 provedl podnik Vojenské lesy a statky rekonstrukci dolního portálu plavebního tunelu na Jeleních Vrších, v druhé polovině osmdesátých let začaly rekonstrukční práce na vybraných objektech i v Rakousku. V letech 1989 – 1990 byl obnoven plavební tunel na Jeleních Vrších.

V letech 1991 – 1993 byl opravován zprvu ze soukromé iniciativy plavební kanál v oblasti potoka Ježová na česko-rakouských hranicích.

V roce 1993 převzala nově zřízená Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti od Vojenských lesů a statků plavební kanál v úseku od Pestřice na česko-rakouských hranicích po Světlou vodu nedaleko bavorských hranic.

V letech 1996 až 2001 pracovali na obnově kanálu v oblasti Lesní správy Vyšší Brod s.p. Lesy České republiky a navazujícím rakouském úseku studenti Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze v rámci své prázdninové praxe po 1. ročníku. Tyto práce umožnily provádět ukázky plavení dříví u hraničního potoku Ježová / Iglbach.

Nejrozsáhlejší rekonstrukční práce provedla Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava v letech 1999 – 2001. Při nich byla sanována hráz Plešného jezera a obnoven plavební kanál mezi potokem Rasovka, či spíše odbočením Želnavského smyku a Jeleními Vrchy a mezi Stockým potokem a Světlou vodou nedaleko od bavorských hranic. Celkem tak Národní parku Šumava obnovil cca 13 km plavebního kanálu.

K dalším rozsáhlejším pracím došlo v letech 2012 a 2013, kdy Lesy České republiky rekonstruovaly 1,9 km plavebního kanálu mezi potokem Ježová / Iglbach a hlavním evropským rozvodím v bývalé osadě Růžový Vrch / Rosenhügel, Správa Národního parku téměř 3,5 km úsek mezi potoky Pestřice a Medvědí potok.

Poslední dosavadní práce byly dokončeny či jsou před dokončením na území spravovaném Lesy České republiky, s.p., na povodí Dunaje (cca 3,5 km), Vojenské lesy a statky České republiky, s.p., provedly rekonstrukci převážné části Želnavského smyku, rakouská organizace cestovního ruchu Tourismusverband Böhmerwald pročistila plavební kanál v okolí objektů stavidel na potocích Kesselbach, Wessenbach, Schrollenbach, stavidla v lokalitách Landsknechtin a Beim Glöckel  a v delším úseku u potoku Iglbach / Ježová. Součástí projektu bylo zřízení povalových cest v Bavorské slati.