Zcela poslední letošní akcí plaveckého spolku Šumavští plavci, z.s., u Schwarzenberského plavebního kanálu bylo Vzpomínání na Josepha Rosenauera u pomníku tohoto geniálního projektanta  a stavitele  nedaleko bavorských hranic, které se konalo v neděli 06.09.2026.

Z Čech, z Bavorska i z Rakouska sem doputovala asi desítka turistů na kole či pěšky.

Plavební ředitel Hynek Hladík vyprávěl o osudech rodáka z Chvalšin, nemanželského synka Ursuly Traxler. Je záhadou, jak je možné, že při křtu byl do matriky  jako Rosenauer, ne jako Traxler, když údajný otec uznat otcovství, spor trval zhruba rok a půl po narození. Přes složitý start do života, jako nemanželský neměl šanci získat jednou místo v knížecích službách, se Joseph Rosenauer stal  jedním nejvýše postavených úředníků na schwarzenberských panstvích.

Jeho nejznámější dílo byl Schwarzenberský plavební kanál.

Joseph Rosenauer dostal v roce 1775 úkol splavnit Malý Mlýnský potok / Kleiner Mühlbach pramenící jen desítky metrů od bývalé lesovny na Svatém Tomáši. Tento potok se na hranicích mezi Království českého a Arcivévodství Horní Rakousy proměnil v říčku Kleine Mühl. Abychom se hůře orientoval, dnes se potok v Čechách jmenuje Horský potok, ovšem  poté, co přijde ke hranicím zprava přitéká od Pasečné / Reiterschlag Mlýnský potok / Scheidebach. Rosenauer neměl k dispozici vhodné mapy, bylo nutné se s terénem seznámit pěšky. .Rosenauer udělal tu pochůzku pěkně ze široka, tak se dostal do horského sedla pod Růžovým vrchem / Rosenhügel, ve kterém později vyrostla roztroušená vesnice Růžový Vrch / Rosenhügel.Právě tam jej napadlo, že ze sedla pod Růžovým vrchem / Rosenhügel by bylo možné po severním úbočí Šumavy pod vrchy Bärenstein  a Sulzberg, pod Smrčinou / Hochficht, Hraničník / Reischelberg, Plechý / Plöckenstein, Trojmezná hora / Bayerischer Plöckenstein, a Třístoličník / Dreisesselberg až k tehdy k pasovským hranicím, na druhou stranu přes kanalizovaný (upravený pro plavení dříví) Otovský potok / Zwettlbach, Světlou / Zwettlbach do řeky Große Mühl a dále k Dunaji.  Takový plavební kanál by umožnil plavit dříví z tehdy jinak zcela nepřístupných lesů přes hlavní evropské rozvodí k řece Große Mühl a k Dunaji. Tak by bylo možné dosud nevyužitelné dřevo prodávat třeba až v císařském hlavním městě Vídni (ostatně tam byly ceny palivového dřeva dvojnásobné oproti královskému hlavnímu městu Praze..

Rosenauer vypracoval do následujícího roku, tedy 1776, projekt, který předložil svým nadřízeným na lesním úřadě v Českém Krumlově. Jenže ti řekli projektu ne! Rosenauer o dva roky později vzal za další dva roky stejný projekt a šel jej předložit přímo majiteli panství Janu Nepomuku I. / Johann Nepomuk I. (*1742, +1789). Nabídl mu, aby se ušetřila knížecí pokladna, že během prvního roku stavby ji bude financovat sám a z prostředků svých příbuzných. Ani kníže však se stavbou nesouhlasil

Často se říká, že to bylo schwarzenberskou byrokracií. Hlavním důvodem však byla skutečnost, že právo plavit dříví po řece Große Mühl drželi hrabě Grechtler a pasovští biskupové.

Příhodná doba ke stavbě se přiblížila s koncem platnosti tohoto privilegia v roce 1789.

Joseph Rosenauer zahájil stavbu plavebního kanálu 4. května 1789 zkušebním úsekem dlouhým 994 sáhů (1,885 km) ještě před příchodem císařsko-královské dvorské komise, která měla stavu doporučit, či zamítnout. Když císařsko-královská komise přišla, viděla, že voda teče přes rozvodí. Je třeba říct, že rostoucí Vídeň to dřevo nutně potřebovala. Komise přislíbila vydání císařského privilegia.

Stavba pak šla nesmírně rychle, ještě v tom roce bylo s 800 – 1000 dělníky postaveno neuvěřitelných 14.131 sáhů  / 26,8 km (kanál ovšem nebyl zřejmě vystrojen tak, jak ho známe dnes). V roce 1789 se stavělo na povodí Dunaje – mezi hlavním evropským rozvodím a řekou Große Mühl V roce 1791 dospěla trasa j Jezernímu potoku / Seebach, který vytéká z Plešného jezera. Zároveň byl upraven Jezerní potok pro plavení dříví a Plešné jezero bylo využito jako největší plavební nádrž.

V roce 1791 byl Joseph Rosenauer jmenován  Josephem II. knížetem ze Schwarzenbergu pro své zásluhy při budování Schwarzenberského plavebního kanálu knížecím plavebním ředitelem.

Roku 1793 došla stavba Vídeňského či Krumlovsko-vídeňský plavební kanál,, jak se říkalo tehdy Schwrzenbersskému plavebnímu kanálu říkalo, dospěl  Jelenímu potoku do dnešní osady Jelení Vrchy / Hiršperky / Hirschbergen. Tím stavba za Rosenauerova života skončila, nebylo třeba stavět dál, protože byla zpřístupněná dostatečná plocha dosud nevyužitých lesů pro plavení palivového dříví do císařské Vídně. Kanál dosáhl celkovou délku 31,645 km.

V roce 1801 bylo do vídeňské plavby zapojeno vedle dosavadního panství Českých Krumlov a panství premonstrátského kláštera Schlägl, jehož územím kanál v délce cca 12 km prochází, také panství Vimperk. Na Vltavě u osady Hory / Spitzberg byly postaveny mohutné hrable / rechle , které směřovaly plavené rovnané dříví k vykládacímu kanálu na pravém břehu, kde bylo  dřevo vytaženo a dopraveno na povozech k plavebnímu kanálu  v lokalitě Hefenkrieg (dnes nazývané U Klápy). Odsud bylo po vyschnutí plaveno dále plavebním kanálem pro Vídeň.Aby byla doprava na povozech jednodušší byla postavena v roce 1806 silnička od vykládacího kanálu do lokality Hefenkrieg, vozily se po ní štěpiny palivového dřeva, dostala jméno Scheiterstraße / Štěpinová silnice.

K další stavbě tzv, Nového kanálu došlo až dvě desítky let po smrti Josepha Rosenauera, který se stavěl převážně v trase, kterou Rosenauer navrhl, ovšem se dvěma úpravami. První bylo zkrácení o cca 19 km v blízkosti osady Jelení Vrchy spojené s výstavbou plavebního tunelu a ke kratšímu zkráce v lokalitě Oslinec / Esselau.

V druhé polovině XIX. století klesal zájem o palivové dřevo, Na druhé straně stoupal zájem o užitkové – stavební dříví. To z technických důvodů nebyl možné plavit k Dunaji, proto v druhé polovině devadesátých let postaven Spojovací či Želnavský smyk / Hefenkriegbach-Riese podél Štěpinové silnice. Jestliže od roku 1801 směřoval proud dřeva od Vltavy k plavebního kanálu od konce devadesátých let to bylo obráceně, stavební i polenové dřevo se plavilo od kanálu k Vltavě.

V roce 1891 bylo ukončeno plavení palivového dřeva přes hlavní evropské rozvodí, v roce 1892 byla prodloužena železnice z od Budějovic a Kájova do Želnavy, kde pod nádražní budovou u ústí Želnavského smyku do Vltavy vzniklo významné překladiště dřeva, z něj putovalo dřevo do českého vnitrozemí. V roce 1910 byla železnice prodloužena  do Nového Údolí  / Neutal a na předávací nádraží v bavorském Haidmühle a dál do Pasova.

Dílo Josepha Rosenauera žilo dál.

V roce 1928 postavili schwarzenberští lesní úředníci nedaleko bavorských hranic pomník geniálnímu tvůrci Schwarzenberského plavebního kanálu Josephu Rosenauerovi, který do těchto míst plavební kanál vytrasoval , ovšem vlastní stavby se nedožil. Odhalení pomníku byl přítomen i sám majitel krumlovského panství JUDr. Adolf Schwarzenberg.

Plavební kanál sloužil svému účelu do roku 1961. Potom byla doprava dřeva po vodě nahrazena dopravou nákladními auty.

Na závěr vzpomínání na Josepha Rosenauera 06.09.2026  položili účastníci setkání u plavebního kanálu kytici květin u jeho pomníku.