Projekt Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu chce především připomenout těžkou práci šumavských plavců, kteří plavili šumavské palivové dříví pro císařské hlavní město Vídeň – k řece Große Mühl a po ní k Dunaji. Za zhruba 100 let vídeňské plavby bylo splaveno asi 8 milionů prostorových metrů dříví.

V druhé polovině osmdesátých let XIX, století byl postaven Želnavský či Spojovací smyk mezi plavebním kanálem a Vltavou. Schwarzenberský kanál byl přestavěn až k odbočení smyku na plavení dlouhého dřeva, takže na želnavské překladiště dřeva proudilo nejen palivové, ale i stavební dříví – klády měly délku až 19 metrů.

Ptáte se, kde bylo želnavské překladiště? Pod želnavským nádražím! Že nevíte, kde bylo želnavské nádraží, železnice přes Želnavu nevede? Odpověď je jednoduchá, v roce 1892 byla prodloužena Kájovská dráha od Budějovic až do stanice Želnava, německy Salnau. Dnes na nádražní budově je ovšem nápis Nová Pec. Želnavské překladiště se dostalo do zátopy Lipenské přehrady.

Práce při plavení byla namáhavá, někdy i nebezpečná. Plavilo se především na jaře v době tání sněhu, kdy bylo vody dost, potom i v době letních dešťů. Závislost na srážkách pomáhala odstranit největší z plavebních nádrží – upravené Plešné jezero, Joseph Rosenauer zatěsnil přirozenou hráz jezera – morénu – na ní postavil 2,5 m vysokou hráz se stavidlem. Jeho otevřením bylo možné získat pro plavení až 177 tisíc kubíků vody. Později byly postaveny i tři plavební nádrže – Jelení jezírko na Jelením potoce, Rosenauerova nádrž na úplném začátku plavebního kanálu na potoce Světlá a nádrž Říjiště na Koňském potoce.

Kde byla práce na plavebním kanálu nebezpečná? Schwarzenberský plavební kanál má na povodí Vltavy, tedy na severním úbočí Šumavy, spád zhruba 2 až 2,5 promile, tedy 2 – 2,5 milimetru na metr či 2 – 2,5 metru na kilometru, při tomto spádu je rychlost plaveného dřeva asi 1 metr za sekundu, tedy asi 3,6 km za hodinu. Podstatně vyšší byla rychlost ve spáditých úsecích, tedy především pod tunelem, v plavebním tunelu, na Želnavském smyku a ve spáditém úseku na povodí Dunaje pod rakouskou osadou Morau.

Na Želnavském smyku dosahovaly plavené klády rychlosti až 60 kilometrů za hodinu. V závěru smyku pod tunelem v roce 1933 kláda v oblouku z koryta a narazila do domu čp. 13. Naštěstí kromě hmotné škody nejsou zprávy o škodách na zdraví či na životech. V plavebním tunelu byl spád zhruba desetkrát vyšší než v běžné trase, plavená polena do sebe narážela, což způsobovalo velký hluk, v případě, že se polena vzpříčila, začala létat vzduchem, riziko zranění bylo velmi vysoké.